No co vám budu povídat

No co vám budu povídat

No co vám budu povídat,

je pátek večer, máme vytištěné všechny cedulky, doplňky značek, označení depa, registrace závodníků a tak. A je pátek pozdní večer, no skoro již sobotní noc a po Ratajích nad Sázavou nám stojí všech 25 dopravních značek, které upozorňují diváky a jezdce na sobotní závody. Je sobota v noci, asi jedna hodina, a sedíme v Klubu Čtrnáctka, dáváme si uklidňující bubliny a jdeme spát.

No co vám budu povídat,

když mi byly asi 4 roky, rozeznával jsem a dokázal pojmenovat všechny káry a motory, co se proháněly po Praze. No moc jich v tom šestapadesátym nebylo.

No co vám budu povídat,

loňská sezona v Pivovárku byla svým způsobem výjimečná. Všechny koncerty, které se loni realizovaly, jste si vybrali vy hlasováním na stránkách klubpivovárek.cz.

No co vám budu povídat,

v Divišově jsem již skoro čtyři roky. Mám rád toto krásné městečko nad Sázavou, tedy v řeči všech z Posázaví „nad Řekou“.  Tady všude, někde od Čerčan po Žďár se totiž Sázavě jinak neřekne, než Řeka. Pod Čerčany je to pak již Velká řeka.

No co Ti budu, Kobro, povídat,

zdravím Tě z Rataj nad Sázavou, kde jsi mi před pár lety řekl, že Tě v počtu vernisáží v galerii Chodba Klubu Čtrnáctka nikdy nedohoním. Tenkrát jsem Ti pak na baru vysvětlil svůj záměr udělat vernisáž každý den, tedy 365 vernisáží za rok, a mám Tě.  Na to jsme si pak dali obrovského panáka už nevím, čeho moc dobrého. Potkávali jsme se hodně často díky mému působení dramaturga v Malostranské Besedě,  kde jsi každý měsíc instaloval výstavu kresleného humoru, měl jsi vše dokonale připravené a já jsem Ti občas skočil ke Trojkám pro pivo. Se čtyřkou, šestkou, nebo desítkou. Pro neznalé – drátěný košík na 4, 6 a 10 piv. Jo, skončilo to generální přestavbou toho roháku na Malostranském náměstí, pamatujícího již krále Přemysla Otakara II. I když v situaci, kdy byl vezen na Pražský hrad po jeho smrti na Poli Moravském v Rakousku. Výstavy tu skončily stejně symbolicky jako Přemysl Otakar.

No co Ti budu, Josefe, povídat,

jak sem Ti minule psal o těch našejch návštěvách Zruče, ani sem se nenadál, a jeden z tý naší tanečnický party, no víš, jak jsme jezdili na ty čaje, tak jeden nás před pár dny a vopustil. Jen tak, potichu a nafurt. Prostě ta zubatá mrcha si zase prošla náš les. Tu a tam se na někoho koukla, někoho vodstrčila a Ádu sebrala.  Proč zrovna jeho, nikdo neví. Asi to tak nějak má naplánovaný.

No, co Ti budu, Josefe, povídat,

asi před šedesáti lety, tedy někdy kolem roku šesta nebo sedumapadesátýho roku minulýho století, jsme nastoupili s matkou, matkou matky a s mym tátou do červenýho motoráčku a vyrazili z Rataj do Zruče. Mohlo to bejt tak někdy o prázdninách, jen sem tenkrát nevěděl, co to prázdniny jsou. Chodil sem do ratajský školky a mohlo mi bejt tak pět. A o auťáku se nám doma ani nesnilo. No k věci: v tom motoráku sedělo pár fousatejch chlápků, trochu, spíš hodně, sem se jich bál. Ale v rukou najednou měli něco krásnýho, pak sem se dozvěděl, že to byly kytáry, a stejně krásně na ně hráli.

V stínu rozervanejch skal, jako šíp letí říčka v dál…

No co vám budu povídat, mládeži od deseti do sta!

V Ratajích nad Sázavou někdy v šestnáctém století postavili pod Zámkem veliký hospodářský objekt. A jaký by to byl hospodářský objekt, kdyby tam nebylo co pít! Ve sklepení tedy hlavy osvícené vybudovaly někdy kolem roku 1720 pivovar. No výstav nic moc, voda ze stařechovských studní a také z vlastní studny přímo v pivovarském sklepě. Prostě Pivovárek. Vařilo se tam ratajské pivo, a hned bylo v hospodářství veselo.  Až spadla klec. V roce 1880 Pivovárek vyhořel.

Co jste hasiči, co jste dělali,

Že jste nám ten pivo, pivo pivovárek

Shořet nechali…

No co Ti budu povídat, šéfredaktore,

tak sme letos v tý naší galerii v Ratajích nad Sázavou, kerý říkáme Chodba, páč víc než polovina výstavy se vodehrává fakt na chodbě, no řikám vodehrává, vona tam ta výstava spíš visí, ale já to slovo visí mám spojený tak strašně s naší historií, kerou pamatuju, že teda moje výstavy prostě nevisí. A viset nebudou. No tak teď nevim, jestli to neřikám jako ty holky, kerý dyž řikaj ne, tak většinou myslí možná…  To sem se trochu zakecal!

No co vám budu povídat,

asi před rokem mi volal do práce ňákej chlápek a do toho telefonu mi povídá dobrej den, pane, já sem ten Kaštan! A já sem chvíli přemejšlel kerýho Kaštana to znám a do toho von mně postrčil no víš, ten Kaštan z Dakaru! A vod tý chvíle si s Ivem tykáme. A von povídá, že vymyslel takovou malou motorku, kerou si přineseš z káry ve dvou taškách, máš jí asi za dvě minuty složenou, pak škubneš za špagát jako u sekačky a už si to metelíš plání. Nebo lesem. A taky s tim můžeš jet na velkou stavbu, třeba zrovna jak to Amíci řikaj na hájvej, neboli na dálnici. Když se zrovna staví a hlavní inžinýr si ve tři kiláky vzdálený maringotce zapomněl třeba lopatu. Nebo ten teodolit. A nebo taky třeba jenom cigára. No jenom… Jen kuřák ví, co je zapomenout si v maringotce cigára…

Stránky