Palach

No co Vám budu povídat, 

do těch Rataj nad Sázavou, kde jsem vyrůstal od asi třetího měsíce života u své mámy, babičky a dědy a prababičky začala někdy v polovině šedesátejch jezdit taková docela nóbl rodina. Měli pronajatej letní byt u pana Pince, místního zámečníka, ke kterému jsem se  denně chodil koukat na to, jak mu lítaj jiskry od svářečky, jak mlátí kladivem do kusu železa, jak piluje klíče a strká je do olověnýho plátu jestli už ty klíče mají ten správnej tvar.

A tenhle pan Pinc pronajal těm nóbl lidem pokoj u sebe v baráku. Vedle obchoďáku. A ti nóbl lidi měli Jarunku a Marunku. Dvě dcery, ségry. My jsme je jen tak z povzdálí okukovali, na rozdíl od nás byly furt čisté, pěkně oblečené. Nešly s námi ani na raky do rybníčku, ani pást krávu na Důle s Ikou. S tou mladší Jarunkou jsme se pak asi rok vodili za ruce, jí bylo čtrnáct a já jsem si kvůli ní začal mejt krk. A ta starší, Marunka, to již byla asi dvacetiletá dáma, študovala na Universitě Karlově a pak v lednu to přišlo.

Volala mi celá ubrečená mladší ségra Jarunka, že Marunka je na tom špatně a že jí asi umře kámoš z vejšky. No den před tím byla u nás jako každý den puštěná Svobodná Evropa, říkali tam o nějakém Janu Palachovi, že se na Václaváku něčím polil a zapálil. Na protest proti okupaci Československa Rusáky. Jak bych si to tenkrát dal dohromady! To až od tý Marunky jsem se dozvěděl, jak to bylo. Na Fildě byla celá parta, která byla ochotná zemřít za to, aby vyburcovali Čechoslováky k odporu proti Rusákům. A tenhle Honza si vylosoval číslo 1. Pochodeň číslo 1. A hned to zrealizoval. Na nás to zapůsobilo. Ještě týž den začaly studentské demonstrace. Ale co se děje? Lidé na chodnících říkají: Proč se zbytečně obětoval? Nic se tím nezmění! Co ti mladí furt blbnou! To už jsme zažili loni, a jak to dopadlo! Ale také: Válíte se za dělnický prachy! My stojíme denně ve fabrikách u mašin a vy se tu flákáte a řvete! Měli byste dostat na holou, ono by vás to přešlo! Je vám tu snad špatně? Tak na nás pokřikovali moudří. Jinak nic. Začínající normalizace.

A pak ten spolužák Marunky zemřel. Rakev s ostatky byla vystavena na Karlově universitě. U ní čtyřiadvacet hodin denně čestná studentská stráž. S československou vlajkou. Stráž drželi i profesoři. Ne všichni, jen ti odvážní. Druhá čestná stráž byla u koně. Na Václaváku. Všude se u vlajek střídali lidé, vždycky po pár minutách. Studenti, i starší odvážlivci. Studenti věřili, že tím dostanou pryč okupanty. Starší věděli, že nikoli. A za pár dní pohřeb. Průvod několika desítek tisíc lidí šel od Musea kolem Filosofické fakulty na Olšanské hřbitovy. Již za doprovodu stovek a možná tisíců komunistických fízlů. Tak se toho Jana Palacha báli i po smrti. Za pár let ho tajně z hrobu vyhrabali a spálili. V pražském kremáči. Chápete to? Mysleli, že na něj zapomeneme, když nebude pohřbený…

A léta běžela. Až do letoška. Je to již 50 let. A odkaz Jana Palacha nebyl naplněn. Našich osvoboditelů plná Praha, plné Vary a bůhví kde všude jsou rozlezlí jako rakovina. A jsou v civilu. Patrní na první pohled. Stejně zpupní jako byli tenkrát jejich fotrové se samopaly. Stejně jako tenkrát tu dupou svojí botou.

Jendo, Ty to zcela určitě vidíš. Vidíš i ty normalizátory, kteří Tě vytáhli v noci z místa Tvého posledního odpočinku. Ty, kteří normalizovali tenkrát, a začínají normalizovat i dnes. Nebo se o to alespoň pokouší. Ale zase když vidím, jak mladí svolávají protesty a demonstrace proti novým normalizátorům, proti lumpům a zlodějům, proti bývalým fízlům… Když vidím, jak nenávistně o nich píšou zdejší slouhové novodobého diktátora skrytého za mrazivou zdí Kremlu, mám ze současné mladé generace radost. Stávám se s nimi zase tím sedmnáctiletým klukem, který drží na soše sv. Václava v ruce československou vlajku a věřím, že se vše v lepší obrátí. A také vím, že oběť Jana Palacha nebyla zbytečná. Fakt nebyla! Kdyby Jarunka již nebyla poblíž Jana, určitě by vám to potvrdila.

No co vám budu povídat…

Ota Kmínek