No co vám budu povídat

No co vám budu povídat

No, co ti budu Katko povídat,

Po žádné zimě nám pomalu přichází jaro, na zahradě Klubu Čtrnáctka sice ještě nejsou plážová lehátka, ale už tam vystrkují nové lístky krokusy, které tam sázela ještě moje máma, která z Rataj odešla napořád již ve dvaadevadesátym.  Krokusy tam jsou přesto, že se je každý rok nechtěně snažíme zlikvidovat sekačkami všech možných typů, no rolníci moc nejsme a roční období rozpoznáváme podle toho, jestli se zrovna odklízí bílý svinstvo, nebo se seká zelený svinstvo.

No co Ti budu, Katko povídat,

No co Ti budu, Katko, povídat,

No co Ti budu Katko povídat,

No co Ti budu povídat, Katko, 

No co Ti budu, Katko, povídat,

No co vám budu povídat,

v tom městysi, kterej dnes nese jméno Rataje nad Sázavou, ale kterej se ještě před 120 lety jmenoval Rataje Hrazené se tada dějou věci! Každej měsíc jeden až dva koncerty, sem tam divadlo, teď třináctýho září třeba Lenka Dusilová, ale největší bomba teprve přijde v podobě opery Národního divadla, který hostuje v Ratajským Pivovárku dvacátýho září.  No fakt, do Rataj přijede opera Národního divadla až z Prahy a uvede tu v den ratajskýho posvícení představení Aleše Březiny Toufar! Ano, Toufar. Ten, kerýho komunistický fízlové utloukli začátkem padesátýho. A von jim umřel zrovna na výročí jejich puče pětadvacátýho února. To si dali dárek, co? Ani nevíme, jestli  estébák Láďa Máchů, kerej s kámošema Toufara umlátil byl ňák povýšenej. No asi jo, když to stihnul za měsíc od zatčení!

No co Ti budu,  Katko,  povídat,

zřejmě jsem Ti minule napsal něco moc zajímavého, protože mně přišlo poměrně dost reakcí od Tvých čtenářů. Maily, které byly škodolibé a třeba začínaly „no to jste jim to dal…“ jsem hned vymazal, mnohé jsem ani nedočet. Ty další – souhlasné, jsem dočet, a také vymazal. Pak mi přišly dva maily kritické, ty jsou pro mne nejpodstatnější a těch si vážím, přestože s mnohým v nich nesouhlasím, ale prostě takový je život.

No co Ti budu povídat, redaktore!

Tak sme v Ratajích na Sázavou, kde máj moje dvě dcery po mý prapraprabábě barák na návsi, kerej sem před pár lety přestavěl na penzion s galerií, kerý lidi začali řikat Chodba, páč tak prostě vypadá, no z chodby vobejvák neuděláš! A tam sme přivítali přecedu ČUKu ňákýho Břéťu Kovaříka.

No co Ti budu Katko povídat,

Stránky