Áda

No co Ti budu, Josefe, povídat,

jak sem Ti minule psal o těch našejch návštěvách Zruče, ani sem se nenadál, a jeden z tý naší tanečnický party, no víš, jak jsme jezdili na ty čaje, tak jeden nás před pár dny a vopustil. Jen tak, potichu a nafurt. Prostě ta zubatá mrcha si zase prošla náš les. Tu a tam se na někoho koukla, někoho vodstrčila a Ádu sebrala.  Proč zrovna jeho, nikdo neví. Asi to tak nějak má naplánovaný.

Áda byla přezdívka. Neboli jméno, který dostáváme vod kámošů. Podle něčeho výraznýho. Podle něčeho, čím třeba zaujmeme okolí. Nebo po ňákym zvláštním činu. Náš kámoš Áda dostal jméno po mámě. Máma byla taková spíš Němka. Víš co to tenkrát bylo? Pár let po válce, a Němka v český vesnici? Kdekdo jí to dával sežrat, lidi s ní opovrhovali, a jenom my kluci, který se kamarádili s Ádou, sme ji milovali. Byla to zlatá ženská, při našejch klukovskejch hrách  nám vždycky něco strčila do huby. Buchty, trochu polívky, knedlik s vajíčkem a tak. Nebyla přitom ráda, že jejímu synovi říkáme Ádo. Protože sme mu řikali po rakouskym frajtrovi, kerej se rozhod, že vymlátí svět. A jako první byla na řadě Evropa. Tam se mu to skoro povedlo. Tak po tomhle chlápkovi sme řikali Petrovi. V rozšířenym podání Ády Pety Bugy Džordži. To už fakt nevim proč.

Ale teď jsem si při tom vzpomněl na historku z mého dětství. Muj děda z tátovy strany byl Němec ze Sudet. Ne Čech, ale Němec ze Sudet. Tak to alespoň psal do sčítacích archů za první republiky. Byl totiž ukřivděný. Začalo to před první válkou. Stejně, jako jeho táta a táta táty byl C.K. oficír. Kolem vojáků se ostatně pohybovali všichni mí pra………..dědové, jak nám rodokmen dokázal až někam do druhé půlky 17. století. Jenže děda se tak trochu nešťastně narodil. Ve třiavosumdesátym předminulýho století. Počítej: v jednatřiceti byl mladej důstojník a vypukla Světová. V pětatřiceti byl zkušenej rakouskej oficír a Rakousko se rozpadlo. I on byl nadšenej z nové republiky a ihned nabídl služby nově vznikající Československé armádě. A tady narazil. Jo holenku, sloužils císařipánu do roztrhání těla, tak mazej do civilu. U nás nemáš co dělat. A trafiku taky nedostaneš. Ale on přece sloužil své bývalé vlasti! Které přísahal! Vojenství sme měli v rodině! To měl emigrovat do Rakouska? Aby mohl vykonávat své povolání? Jak sem psal – zahořknul. A začal se národnostně hlásit k Němcům. Až do odsunu, zemřel ve Vídni.

Po tomhle dědovi nám zbyly doma kožený kraťasy s padacim mostem. Jako kluk sem je obdivoval. A chtěl nosit. Já, zrzavej, ulízanej a pihovatej kluk. Představte si deset let po válce jak kráčím rozjásanou májovou ulicí do školy. V koženejch kalhotách s padacim mostem. Teď už vim, proč mi to doma zakázali a pak najednou ty nádherný kalhoty zmizely. Už sem je nikdy nenašel. Pak když mi bylo vosumnáct, tak mi to naši všechno řekli. Vo pradědovi, dědovi a jeho odsunu, vo druhym dědovi ze Zbizub, kerej bojoval taky za císaře pána, ale jen rok, a pak přeběh do Ruska, které po válce projel na pancéřovém vlaku za stálých bojů s bolševiky až do Vladivostoku. Taky sem pochopil tu náhlou ztrátu koženejch kalhot s padacim mostem. V těch, kdybych se tehdy ukázal na profízlovaný ulici, nedochodil bych ani pátou třídu.

Tak to se mi honilo hlavou při rozloučení s mym kámošem Ádou. Se kterym sme ve čtrnácti zakládali první kapelu a s kytárama jezdili k vám do Zruče. Vlakem. A pak sme posedávali ve zručskejch čekárnách na autobus, hráli Bítls a Olympiky a učnice ze Sázavanu nás bezmezně obdivovaly.

Víc ale Ádu. Já hrál líp na kytáru, ale von byl hezčí.

No to sem se rozpovídal. A rozepsal. Snad ještě doplním, že první sobotu v červenci odpoledne je u nás ve Čtrnáctce v Ratajích vernisáž výstavy kresleného humoru o nestorovi a celoživotním propagátorovi tohoto umění, realizátorovi více, než tisícovky výstav Josefu Kobrovi Kučerovi a večer po něm má v Pivovárku koncert Radim Hladík s kapelou Blue Effect.

A tejden po tom je tradiční jízda historických auťáků a motorek do vrchu Rataják.

No co Ti budu, Josefe, povídat…  

 

Ota Kmínek, červen 2016