Divišov

No co vám budu povídat,

v Divišově jsem již skoro čtyři roky. Mám rád toto krásné městečko nad Sázavou, tedy v řeči všech z Posázaví „nad Řekou“.  Tady všude, někde od Čerčan po Žďár se totiž Sázavě jinak neřekne, než Řeka. Pod Čerčany je to pak již Velká řeka.

Divišov má pro mne kouzlo již proto, že denně, když sjíždím z dálnice, minu jako první Židovský hřbitov. Úžasné a zároveň mystické místo. Vejdete a promítne se vám před očima celá historie. Na začátku jsou hroby z doby nedávno minulé. Čím dál procházíte tímto svatým prostorem, začínají nápisy na hrobech blednout, jsou ošlehané staletími a ke konci se skoro ztrácejí. Nalezl jsem jeden nejstarších hrobů někdy z 15. století. Bylo to v předposlední řadě před zdí. Mohu tedy soudit, že první Židy tam pohřbili někdy kolem roku 1350. To se asi nikdo nedoví… Já jsem „árijec“, jak označovaly zrůdné filozofie v první polovině 20. století nás, kteří neměli za předky Židy. Ano, jsem z pětadvaceti procent Němec. Po tátovi a jeho sudetských předcích.

Brácha mého táty si vzal Židovku. Tím jí zachránil život. Vzal si ji totiž ve dvaačtyřicátém. Za dva roky šli oba do koncentráku, strejda do Nesvačil u Bystřice - kousek od Divišova, teta do Terezína. Přežili. Oba. Strejda tam byl skoro do konce války a v pětačtyřicátém utekl, teta z Terezínské Malé pevnosti utekla také. A nikdo neví, jak se jí to vlastně povedlo. Ani ona si na to nevzpomíná. Až na to, že dojela nějakým náklaďákem k velmi vzdáleným příbuzným.  A když se dostala do Prahy, u mého táty se potkala s manželem, tedy strejdou Karlem. Všichni její příbuzní se nedožili. Bylo jich sedmadvacet.

Tak tohle vše se mi honilo hlavou na Židovském hřbitově v Divišově. U hrobu toho chlápka z patnáctého století.  Asi to chtěl osud, že jsem se dostal do Divišova a navštívil cestou ten Židovský hřbitov. Proč? Hřbitovy, jakékoli, mne vždy lákaly. Ne, že bych si chtěl zvykat. Četl jsem si tam ty nápisy: třeba „Lota, jeho manželka…“ nebo „C. a K. hostinký….“ (to byl Čech, Němec by zněl K. und K. Restaurateur…), a tak.

Končím čtvrtý rok ve fabrice na světoznámé motorky. Ve fabrice, kterou jsme před právě skoro čtyřmi roky koupili zkrachovanou, rozkradenou bývalými majiteli. Kteří mnohým nyní již našim zaměstnancům dluží dlouhé prachy. Dost o tom, ti dělníci se již smířili s tím, že od těch frajerů, kteří se při každé příležitosti předvádějí s našimi výrobky, nic nedostanou. Ani je za to nikdo nezavře. Jak je to možné?

Za ty čtyři roky jsme trochu dokázali. Rozjeli jsme výrobu, sehnali nové dodavatele místo těch, kteří zneužívali postavení krachující fabriky, investovali nemálo milionů pro návrat do sportovního zápolení. Po celé zeměkouli se již začíná zase jezdit na Jawách jako v době našeho nejslavnějšího továrního jezdce Ole Olsena z Dánska.

Teď za nás jezdí Martin Smolinski, Němec, vynikající závodník a neméně skvělý konstruktér. O jeho lidských vlastnostech ani nemluvím. A oslovují nás další. Loni vznikla v Anglii parta Jawáckých nadšenců, která si říká Revolution Speedway. A přidávají se další, stejně, jako tomu bylo v Čechách vždy, více ti zahraniční. Skvělé výsledky máme ze Spojených Států Amerických. Z Austrálie nám začínají přicházet sice zřídka, ale také dobré výsledky. No je to přece jen daleko… Ale třeba stále čekáme na ohlasy z Nového Zélandu, z nádherné země, kde tento krásný sport po první válce vznikl. A také čekáme na české jezdce. Ti se k nám prokousávají nejpomaleji. Raději jezdí na kopiích motorů odněkud z Itálie, nebo na kopiích rámů odněkud…. No to jsem již na tenkém ledě… Ale již výsledky z letošních klání na české půdě předznamenávají obrat k lepšímu. V divišovské továrně jsme vyvinuli nové materiály, učesali rámy i motory téměř k dokonalosti, pustili na dráhy motor model 2017, který v boji o váhu motorky vítězí o skoro půldruhého kila, FIM (Mezinárodní Federace Motocyklistů) nás již opět respektuje jako významného partnera a akceptuje naše názory a připomínky, do Divišova se vrací výchova mladých jezdců ve třídě 250 ccm zejména díky našemu mladému kolegovi Martinovi, dnes již Divišovákovi a díky zázemí, které je ochoten poskytnout divišovský autoklub a továrna JRM Speedway Factory…

No co vám budu do nového roku povídat…

Snad ještě jenom krásné Vánoce, mějte ale na zřeteli, že jezdci na ploché dráze musí být co nejlehčí, takže bacha na ty všechny kapry, krocany, řízky z anabolických kuřat i na řízky vepřové, na množství piva, kterým to vše zapíjete…

Nezáviďte sousedům, neházejte petky do kamen, ale ani nesešlápnuté do kontejneru…

No co Vám budu… jo, za Jawu to nepíšu…

Ota Kmínek

kminek.ota@gmail.com