Pro Kobru

No co Ti budu, Kobro, povídat,

zdravím Tě z Rataj nad Sázavou, kde jsi mi před pár lety řekl, že Tě v počtu vernisáží v galerii Chodba Klubu Čtrnáctka nikdy nedohoním. Tenkrát jsem Ti pak na baru vysvětlil svůj záměr udělat vernisáž každý den, tedy 365 vernisáží za rok, a mám Tě.  Na to jsme si pak dali obrovského panáka už nevím, čeho moc dobrého. Potkávali jsme se hodně často díky mému působení dramaturga v Malostranské Besedě,  kde jsi každý měsíc instaloval výstavu kresleného humoru, měl jsi vše dokonale připravené a já jsem Ti občas skočil ke Trojkám pro pivo. Se čtyřkou, šestkou, nebo desítkou. Pro neznalé – drátěný košík na 4, 6 a 10 piv. Jo, skončilo to generální přestavbou toho roháku na Malostranském náměstí, pamatujícího již krále Přemysla Otakara II. I když v situaci, kdy byl vezen na Pražský hrad po jeho smrti na Poli Moravském v Rakousku. Výstavy tu skončily stejně symbolicky jako Přemysl Otakar.

No bohužel už s Tebou nesoutěžím, a tak jsem se zařekl, že už díky mému obdivu k Tobě, Kobro, to prostě neudělám.

Vítek Hrabánek, který s Tebou pracoval v Pojišťovně, Tě skvěle popsal. V pár minutách nastínil celý Tvůj život, třeba i Tvoji spolupráci s Karlem Krylem, což se mně prostě nepovedlo. Tak jsem s Katkou na vernisáži Tvé výstavy alespoň zahrál pár Karlových písniček.

Jen škoda, že se vernisáže nezúčastnilo víc umělců, kterým jsi v Malostranské besedě pořádal výstavy, a z nichž mnozí za svoji dnešní popularitu vděčí právě Tobě. Takže díky, Majore, Katko, Růženko, Romane, Pavle, Jardo a Jirko, a hlavně Tobě, Jitko Holečková, která jsi našeho společného kámoše přijela symbolicky pozdravit až ze skoro 830 kilometrů vzdáleného švýcarského Luzernu (sakra, doufám, že jsem na nikoho nezapomněl), ještě jednou díky za Vaši návštěvu Rataj a za přípitek tradičním růžákem právě Tobě, Kobro!

No co Ti budu povídat…

Ota Kmínek