Holky ze Zruče

No, co Ti budu, Josefe, povídat,

asi před šedesáti lety, tedy někdy kolem roku šesta nebo sedumapadesátýho roku minulýho století, jsme nastoupili s matkou, matkou matky a s mym tátou do červenýho motoráčku a vyrazili z Rataj do Zruče. Mohlo to bejt tak někdy o prázdninách, jen sem tenkrát nevěděl, co to prázdniny jsou. Chodil sem do ratajský školky a mohlo mi bejt tak pět. A o auťáku se nám doma ani nesnilo. No k věci: v tom motoráku sedělo pár fousatejch chlápků, trochu, spíš hodně, sem se jich bál. Ale v rukou najednou měli něco krásnýho, pak sem se dozvěděl, že to byly kytáry, a stejně krásně na ně hráli.

V stínu rozervanejch skal, jako šíp letí říčka v dál…

Hráli asi kvůli mámě, která byla nazrzlá fešanda, tak to teď vidím. Pamatuju, že mne tenkrát štvalo, že musíme vystoupit. Jedině tátu to neštvalo, ten mi připadal jako že je spíš rád. Že mu trampové už nebudou vočumovat mámu fešandu. Ale zase sem se rozpovídal. My jeli do Zruče, trampové někam dál. Jeli sme tam pro botky. Pro mne. A taky trochu na vejlet. Boty sme koupili. Nosil sem je asi rok, pak sem je po letech našel při ňákym úklidu u nás doma. Mámě jsem z jedný udělal těžítko. No nalil sem do ní trochu olova a dal sem jí je k narozkám. K pětačtyřicátejm. Měla ve vočích slzy, to si asi vzpomněla na ty trampy z vlaku a na jejich písničku…

…v peřejích zpívá píseň svou, dnem i noční tmou…

Tak to bylo moje první setkání se Zručí. Pak jsem sem jezdil dost často. S botama to taky souviselo, ale to už hlavně s těma holkama, který je vyráběly. Nebo spíš šily. Ty byly krásný! No přece ty holky! Všechny. A hlavně ta vokatá brunetka. Musela bejt v deset na ubytovně. Ani vo minutu pozdějc. Chodili sme na vodpolední čaje, už nevim, jak se ten podnik tenkrát jmenoval. A s náma moji kámoši z Rataj, Jůra, Áda, Pepa, jeho brácha Pavlík, Ivánek… Čaje ve Zruči měly jednu zvláštnost. Tam se to nikdy nepralo. Všude, kam jsme přijeli tancovat na čaje, nebo na zábavu, se přespolní poprali s místníma. A vždycky vo holku. Protože jich tam bylo málo. Ale ve Zruči? Tam nebyl důvod se prát. Těch koček tam bylo tolik…

…v klínu peřejí se tříští, a tam je řeky cíl…

Zruč a místní tancovačky nám připadaly jako Země zaslíbená. No dneska tam už takovej nával není. Místní fabriky už zdaleka nezaměstnávají tolik holek, naše klukovské lásky z místních tančíren sou bůhví kde, možná, že si je odvedli ti trampové z vlaku. Já se přes Zruč pak mnohokrát projel na lodi. Na kánoji. Jak říkal pan Werich, na kanohehu. Voda pod nádherně opraveným areálem zručského zámku je neopakovatelná. Skoro se ti přestává chtít pádlovat. Před Zručí na Řece, jak se v Posázaví Sázavě říká, jsme si uvědomili, jak je nebezpečná teorie o naší zemi ve tvaru koule. To by přece Řeka k směrem k Ratajům musela týct nejdřív do kopce a pak zase kus z kopce, ne? Ale ona teče, jak je z kánoje vidět, furt z kopce! Tak kde je ta koule?  No co tomu říkáš, Josefe? Jak je to tedy vlastně s tou Země-koulí?

…jen ty má Sázavo, ty říčko v klínu skal, kdybych já k tobě moh, co bych za to jen dal…

Prostě Zruč je stále posázavský fenomen. Dnes se na to dívám jinak, už ne přes holčičí řasy. Dost dobrá infrastruktura, no to je slovo, co? V podstatě vyjadřuje městské vybavení, dostupnost obchodů, ale i školy, dopravní cesty, úklid a tak… Technické služby ve Zruči mám rád. Protože nám vyvěšují plakáty na koncerty v Ratajích nad Sázavou. Za dobrou cenu a spolehlivě. A ze Zruče do Rataj jezdí hodně návštěvníků našich akcí v Klubu Pivovárek. Snad přijedou i letos. Myslím, že kapely Zrní, Vláďa Mišík, Radim Hladík, Martin Kraus s Krausberry, Lenka Dusilová a také ratajští ochotníci z divadla Matouš jsou velkým lákadlem letošního Kulturního léta v Klubu Pivovárek.

…až v modré dálce kouzlo své ztratí, k tobě má Sázavo, syn Tvůj se vrátí!

Je duben. Zase už několikátej rok extrémně teplej. V pátek, prvního jsem nastartoval auťák a jel do Divišova do práce. Jako vždy se mi při nastartování zapnulo i rádio. Ani nevím, která stanice. A tam nějaká jistě krásná kočka s příjemným hlasem z ničeho nic povídá: „No a pak je tu ještě jedna horká zpráva: Dnes odstoupil ze své funkce na pražském Hradě mluvčí prezidenta pan Ovčáček.“ No fakt sem v tu chvíli málem překous volant a způsobil tím hromadnou havárii na dálnici. Ale ona pak pokračovala: „Jistě jste si, vážení posluchači uvědomili, že dnes je Apríl! Ale hezky se to poslouchá, co?“

No co Ti budu, Josefe, povídat!  

Ota Kmínek