Rataják 2017

No co vám budu povídat,

když mi byly asi 4 roky, rozeznával jsem a dokázal pojmenovat všechny káry a motory, co se proháněly po Praze. No moc jich v tom šestapadesátym nebylo.

Pár škodovek, sem tam Jawa auto i motor, Aerovky, Pragovky, výjimečně nějaká Amerika po amerikánskejch oficírech. Motor? Tak se říkalo všeobecně motorkám, zmíněnejm Jawám, ale i Čízám s charakteristickým zvukem a řidičem v rádiovce, a co jsem obdivoval nejvíc, byla spousta Harlejek a Indiánek. A také kořistní Bavoráky, ale ty jsem neměl rád, ty byly po fašounech. Bylo přece jen pár let po válce. Sem tam se ulicí prohnala Bugatka, občas Tatrovka. Ty osmdesátsedmičky se nám strašně líbily. Jedna stála pořád v naší ulici, v Mánesce na pražských Vinohradech. Nikdy jsem s ní neviděl někoho jet. Jen občas v ní třeba celej den seděl chlápek v kožeňáku. Po letech mi táta řekl, že to byl fízl. A těhle auťáků a škodovek sedanů že si nemám moc všímat, protože v nich jezděj skoro jen fízlové. Tenkrát neříkal estébák.

V tý Mánesce na Vinohradech jiné auto nestálo. Ale stály tam naše fotbalový branky, udělaný z bund na obrubníku a my tam po škole mydlili fotbal. A když tam výjimečně projel nějaký auťák, zhnuseně jsme si odpískali pauzu a čekali, až přeprdlá. No a pak se občas otevřela béžová vrata od garáže, která byla sice v Mánesce, ale barák měl vchod z Budečské 40, tam bydlel pan Bambas a v tý garáži měl Chevroleta z třicátých a on sám když si vzal klobouk, vypadal děsně amerikánsky. Až později jsem si uvědomil, že trochu připomínal slavného  Alphonse Gabriela Capone, známějšího pod téměř uměleckým jménem Al Capone. A tenhle pan Bambas nás občas naložil do svého Chevroletu a svezl nás doprava kolem bloku. Schválně píšu doprava, neboť pan Bambas říkal, že nikdy nejezdí doleva, neb se mu levice hnusí. To, co tím myslel, jsem si uvědomil až kolem tak čtrnácti let.

Můj táta byl téměř absolutní technickej antitalent. Ale úžasnej účetní, v té době ve firmě Potrubí Praha národní podnik. Když jsem se ho na ulici ptal, co je to za auťák, nikdy to nevěděl. A pak přišel jednou večer domů z práce a mně a mámě, no spíš mámě a mně oznámil, že nám kupuje Minora. Neřekl Jawu Minora, on prostě kupoval Minora. A také nás vzal na Mírák, kde jeden takovej stál. Krásnej, béžovej, na kapotě měl napsáno VW a táta mu říkal Minor. No byl to Brouk. Táta asi za týden přijel s tou Jawou Minorem a mně se to zdálo takový divný, ale radši jsem se na nic neptal. Protože jsem mámě, se kterou jsme celej ten tejden chodili na Mírák a hladili tam toho Brouka, nechtěl kazit radost. Tak strašně se jí ten Minor líbil. A hned jsme s mámou vymysleli takovou hru. Kdo si v pátek včas řekne o místo v autě, tak tam bude sedět. Vždycky jsem chtěl sedět vepředu. Tak každý pátek ráno jsem první volal „sedím vepředu!“ a mám vždycky: „no zase jsem to nestihla…“ A tak jsem jezdil stále vepředu. Táta přitáhl od nějakého kámoše holiče polštář pod zadek, a já viděl dopředu! Autosedačky ani pásy nebyly, tak já šestiletej seděl skoro na předním okně…

To byly dřevní doby motorismu. Z té doby jsem si zachoval lásku ke všem starejm kárám. Vše, co se v té době vyrábělo, teda Spartaky, Oktávky, později Embéčka, nebo šestsettrojky Tatry mne nebralo. To už bylo moc nové a nesouviselo to s mým dětstvím na ulici v Mánesce. Na Královských Vinohradech.

Pak jsem od našich dostal toho Minora, a časem jsem přikoupil s kámošem Kardanem Třicítku Tatru, no mne ten Minor taky moc nebral, ačkoli byl, jak jsem se časem dozvěděl, jeho předešlým majitelem ňákej Vítězslav Novák, v techničáku měl napsáno Hudební skladatel. Takhle slavnej ten hnědej Minor byl, a snad také proto mi ho někdy v pětasedmdesátym ukradli. 

S Tatrovkou jsme pak s tím mým kámošem Kardanem jezdili všechny možný závody rozvíjejícího se veteránskýho hnutí, nejraději kopce. Zbraslav Jíloviště jsem miloval, také jsem si jednou dovezl zelenej věnec, samozřejmě v naší třídě. To víte, na Mercedes 500 SSK jsme jaksi neměli… Ale dojeli jsme. Jednou, na Majlích, jak jsme říkali závodu 1000 mil Československých, dokonce s koženým řemenem od kalhot namotaným místo třetí šály, kterou jsme vylágrovali někde u Chotěboře. Cestou do Bratislavy! A dojelo to. Sice hodně pozdě, ale nemuseli jsme být potupně taženi.

V době těchto začátků veteránského hnutí jsem si představoval jak jednou, až budu velký, budu organizovat podobné závody do vrchu v Ratajích nad Sázavou, kam jsme každou sobotu jezdili za babičkou s naším Minorem Anežkou, jak ho naši pojmenovali. Pak jsem se odhodlal, a vypsal první ročník jízdy do vrchu Rataják v Ratajích nad Sázavou. Děsný kopec. Žulová dlažba, prorostlá místy travou. Černá vidina všech závodníků a závodících šoférů. Nepředstavitelně klouzavá věc. Tráva a žula. Žula a tráva. Kopec působil tak děsivě, že na první ročník se sjelo jen 8 startujících. Na loňský již skoro sedmdesát. Startérovi Lubošovi, jinak starostovi Rataj nad Sázavou, jsme po odstartování všech přihlášených museli objednat masáž pravé ruky. Nejezdíme podle pravidel federací, které se snaží sdružovat motoristy a říkat jim, co mají a co nemají. Jezdíme podle zákona, tedy v obci do padesáti. To je jediné, co se snažíme dodržovat. Toho, komu spočítáme, že měl průměr rychlosti přes obec větší, než se smí, diskvalifikujeme. No… ještě se nám to nestalo, asi proto, že všichni jezdí podle pravidel. Nebo špatně počítáme.

Přijďte si vyzkoušet, jak vám jde jízda do nejstrašnějšího kopce ve střední Evropě, do Ratajáku! Já jsem jel před lety na svém půllitru jízdu po trati historického závodu na Klausenpass. Nádhera! Ale kdo si má ta zatáčky pamatovat? Pokud vím, tak s nimi měl problém i Nuvolari a Junek! A to byli sakra machři! Rataják je záludný. Záludnější než Klausenpass. Možná proto, že z okna hradu Pirkštejn nad tratí závodu vše pozoruje Hynce Ptáček, nejvyšší hofmistr a zemský soudce za vlády císaře Zikmunda Lucemburského. A tomu se řvoucí auťáky a motory sakra nelíbí! A tak občas na trať Ratajáku pošle tu trochu deště, nebo třeba i ve vzteku nejvyšším pohne silnicí, zakroutí zatáčku a tak…

Letos startujeme již 1. července! A také letos poprvé bude po Ratajáku koncert veteránů muziky kapely The Primitives Group. A v neděli? Po snídani kolem 10. hodiny vás zveme na prohlídku ratajského Zámku a v pravé poledne si můžete poslechnout zvony vyhlášené ratajské zvonice, kde tradici poledního zvonění obnovil pražský kavárník Ondra Kobza, budiž mu za to dík!

Tak doufám, že nám počasí popřeje, že nám místní farář pan doktor Cigánek požehná a také nám vše odsouhlasí Hynce Ptáček z Pirkštejna.

No co vám budu povídat…

Ota Kmínek, leden 2017

kminek.ota@gmail.com